Životní nároky vodních a vlhkomilných rostlin

Vodní rostliny jsou zelené autotrofní organismy, vázané úplně nebo jen v některé růstové fázi na vodní prostředí. Některé žijí zcela ponořeny ve vodě (rostliny submerzní), jiné jsou částečně vynořené (emerzní) nebo ve vodě volně vzplývající, některé plavou na vodě nebo mají listy a květy vzplývající na hladině (např. lekníny).
Bahenní a pobřežní rostliny, rákosiny a vlhkomilné druhy rostou většinou zcela vynořené, ale mají vždy značný nárok na obsah vody v půdě.
Pro rostliny, jež dovedou stavět organické látky svého těla přímo z vody, CO2 a anorganických solí, je voda vlastně přímo živným roztokem. Fotosyntéza je schopnost zelených rostlin vytvářet z neústrojných (anorganických) látek za pomoci sluneční energie (světla) a zeleně listové (chlorofylu) složité ústrojné (organické) látky, důležité pro stavbu rostlinného těla, a produkovat kyslík. Rostliny však současně také dýchají, to znamená, že v menší míře probíhá i proces opačný, přičemž však je spotřeba kyslíku u rostlin i v noci malá.
Suchozemské rostliny a vodní mechy jsou schopné využívat pouze volný CO2, kdežto vodní rostliny a řasy mohou při fotosyntéze účinně využívat volný CO2 i roztoky uhličitanů. Některé ve vodě ponořené vodní rostliny nemají kořeny a přijímají živiny převážně povrchem listů (růžkatec – Ceratophyllum, bublinatka – Ulricularia). Převaha mimokořenové výživy je také typická u vzplývajících a jen slabě kořenujících rostlin (morovinka – Egeria densa, vodní mor kanadský – Elodea canadensis, přeslenice – Hydrilla verticillata). U silněji kořenujících rostlin (např. stolíku – Myriophyllum spicatum) se při přechodu do terestrální fáze uplatňuje a vytvoří nové listy s tuhými a mnohem širšími hřebenitými úkrojky).
U druhů s dobře vyvinutým kořenovým systémem, které pravidelně střídají emerzní (vynořenou) a submerzní(ponořenou) fázi, je situace složitější. Ve vynořených formách rostliny přijímají živiny kořeny. Přejdou-li však zpět k životu ve vodě (do submerzní fáze) při zvýšení vodního sloupce, pletiva listů se rychle přizpůsobí k příjmu živin nejen kořeny, ale i plochou listů. Všeobecně převládá ten způsob výživy, který je pro rostlinu za daných podmínek výhodnější.
Rostliny se vzplývajícími listy čerpají živiny kořeny a mají na povrchu listů průduchy, které ponořeným vodním rostlinám zcela chybějí.
Ze živiny nejdůležitější biogenní prvky (makroelementy), jako uhlík, vodík, kyslík, draslík, vápník, dusík, hořčík, železo, fosfor a jiné. Kromě nich jsou nezbytné i další prvky, které rostliny potřebují v nepatrném množství, a přesto jsou pro jejich život stejně důležité, pravděpodobně jako katalyzátory při procesech látkové přeměny. Tyto prvky jsou ve vodě obsaženy jen v nepatrných množstvích. Nazýváme je stopové prvky (mikroelementy). Jsou to například měď, mangan, zinek aj. některé rostliny dokáží tyto prvky ve svém těle koncentrovat, jako např. kotvice plovoucí (Trapa natans) odcentruje mangan. V poslední době se zjistilo, že některé rostliny, např. tokozelka vodní hyacint (Eichhornia crassipes), koncentrují škodlivé látky (dusičnany) z odpadních vod, a tím vlastně vodu čistí. Tato vlastnost je velmi důležitá v umělých nádržích čistíren vod, kdy takové rostliny spolu s užitečnými mikroorganismy a řasami fungují jako biologický filtr. Proto se dělají stále další výzkumy možností, jak využívat tuto biologickou funkci některých vodních rostlin, které navíc obohacují vodu kyslíkem.
Množství živin v přirozených vodách je různé. Během roku nejvíce kolísá v tekoucích vodách, poměrně stálejší je ve vodách stojatých.
Vody chudé živinami (oligotrofní) mají méně než 0,01 g látek rozpuštěných v 1 litru. Tyto vody produkují málo planktonu a dávají nízké výnosy ryb (v takovém prostředí chudém na živiny často vzniká vrchoviště). Vody bohaté organickými látkami (dystrofií) bývají většinou rovněž chudé na minerální živiny, především na obsah solí vápníku (Ca-iontů), a mají vysoký obsah humusových kyselin. Na takových místech se vytvářejí charakteristická společenstva rostlin, která vyžadují nízké hodnoty pH a malý obsah živin. Jsou to např. rašelinné vody.
Vody přesycené anorganickými živinami (eutrofní) mají většinou alkalickou (bázickou) reakci. Tykovým vodám dávají přednost vodní rostliny s velkými nároky na živiny (eutrofyty), např. stolístky (Myriophyllum), stulíky (Bulhar), rdesy (Potamogeton), růžkatce (Ceratophyllum), vodní mor kanadský (Elodea densa), které zde rostou často v masových porostech a zarůstají kanály, mrtvá ramena a tůně, např. v Polabí, na Slovenské nížině u Dunaje, v Potisí apod.
Vody halinní (se značným obsahem soli) s bskické (na mořském pobřeží a při ústí řek, kde se sladká voda mísí s mořskou) osidlují halofytní (slanomilné) rostliny. Na pobřeží Baltu je to např. šejdračka Zannichellia palustris, táhlice Ruppia maritima  a řečanka Najans marina.