Voda v zahradách minulosti a dneška

Vodní zahrady najdeme už ve starověkých kulturách. Civilizace vznikaly v inundačních zónách velkých řek (Egypt – Nil, Sumer, Asýrie a Babylónie – Eufrat a Tigris) a byly přímo závislé na pravidelných vodních záplavách a na úrodném bahně přinášeném řekou. V Egyptě stylizovaný květ leknínu symbolizoval řeku Nil. V dobách faraónů se zde pěstoval bílý i modrý leknín a sbíral se asijský lotos Nelumbo lucifera pro jedlé oddenky a semena. Takový sběr „oříšků“ lotosu popisuje už otec dějepisu Řek Herodotos roku 460 před naším letopočtem.
Zahrady faraónů starého Egypta byly rozděleny na dílce, měly rybníčky s lekníny a lotosy a v nich různé rybky, aleje palem, rostliny ve vázách, altánky a loubí. Existuje plán takové zahrady asi z roku 1600 před naším letopočtem na basreliéfu u Tel-el-Amarni.
Starý orient vnesl hlubokou náboženskou symboliku i do vodní říše. V Indii se květ lotosu stal symbolem Buddhova narození a božské čistoty. Z Indie se pak tato víra přenesla do Číny a dál na východ. Ve staré čínské říši vznikaly již od 13. století před naším letopočtem rozsáhlé zahrady u paláců čínských císařů a již tehdy byla v nich začleněna voda.
Čínská zahrada (to je krása a příroda v malém) je dokonalé reálně napodobení přírodní scenérie s hlubokou symbolikou ideální krajiny. Skály se zde střídají s pahorky, rokle s rybníčky osázenými vodními rostlinami, bambusová houští s potoky a vodopády, a to vše v nenapodobitelné harmonii a půvabu.
V Číně také po staletí byl v oblibě chov barevných rybek v ozdobných rybníčcích a nádobách. Zahrady paláců byly často tak velké, že za císaře Čena (1222 př. n. l.) se lid začal bouřit, obávaje se, že nezbude dost místa pro rýžová pole a obživu.
Ve 4. a 5. století převzali Japonci od Číňanů toto umění zahrad a dovedli je k vrcholu dokonalosti, jemuž se dodnes obdivujeme. Japonské zahrady můžeme dělit na zahrady jezerní a suché. Jezerní zahrady nabyly vývojem různé podoby; původně byly rozlehlé, přímo přepychové, a zářily barvami. Později se v nich plocha zmenšovala, až ztratila význam.
V suchých zahradách kameny, štěrk a uhrabaný písek vodu jen symbolizovaly a vegetace byla velmi skromná. Zahrady byly v té době malé, určené k přemýšlení v prostorách klášterů. K tradici jezerních zahrad se Japonsko vrátilo v 17. a 19. století a zahradnické umění vodních zahrádek se rozšířilo po celé zemi. Tato invaze staré koncepce a tradic pokračuje i dnes v moderním Japonsku. Kromě bonsají bývají i zahrady Dálného východu vždy předmětem obdivu na zahradnických výstavách. V japonských zahradách se k vytváření celku používá jen mála prvků, ale důsledkem je dojem nenapodobitelné krásy, klidu a harmonie. Nejčastěji jsou to tradiční borovice a javory, vodní nádrže různého tvaru, jezírka, potůčky a vodopády, písek a zeleň rostlin, můstky a bambusová houští. U některých typů zahrad jsou často vytvořeny miniaturní krajinky s určitou symbolikou.
Docela jiné, racionálnější a účelovější pojetí vodní nádrže v domě a zahradě má evropská civilizace, jejíž kořeny jsou v antice, tj. ve Středomoří, kde slunce svítí celý den a kde je s třeba s vodou hospodařit. Umístění nádrže na vodu souvisí s koncepcí stavby domu. Už od doby etrusků, kteří byli dovednými staviteli vodních a zavlažovacích kanálů, celá koncepce stavby domu využila vodu především jako prvek užitkový. Vila patricijů ve Starém Římě vypadala takto: Střecha domu se skláněla do středové (atriové) části, kde byl čtvercový otvor ve střeše, z níž se dešťová voda odváděla do mělké nádrže. Vně měla antická vila holé stěny bez oken. Střed je atrium – otevřený dvůr s trávníkem, květinami a zdrojem vody ze střechy nebo s umělou vodní nádrží. Nádrže byly často vykládány ozdobnou mozaikou, jež vždy vynikala pod mělkou vrstvou vody. V atriových nádržích – piscinách – byly často chovány ryby, buď pro užitek, nebo jen pro okrasu. Rostliny byly hlavně v nádobách kolem. Často byly zřizovány fontány a vodotrysky. V antice se život rodiny soustřeďoval do této části domu. Vlhký a osvěžující vzduch odtud vnikal do obytných místností.
Římské imperium přeneslo tento styl z Itálie do Řecka i na Pyrenejský poloostrov. I tam podobně vznikaly  atriové vily a zahrady kolem paláců patricijů a šlechty a ozdobné vodní nádrže s vodotrysky.
Z antiky pak převzaly vzor proslulé renesanční italské zahrady s množstvím fontán, jezírek a bazénů (zahrady Boboli ve Florencii, zahrady Vatikánu aj.). Vliv Orientu na evropské zahrady se projevil v koncepci zahrad ve Španělsku (Maurská Granada, Alhambra, Sevilla aj.).
Jedním z vrcholů zahradnického umění a mistrovského využití umělých vodních nádrží, vodotrysků a fontán v přísně geometrických vzorech byl královský park ve Versailles u Paříže, který za vlády Ludvíka XIV. Vytvořil stavitel André Le Notre v ornamentálním stylu francouzských zahrad.
Opakem přísně umělé symetrické francouzské zahrady je zahrada anglická. Vlastním tvůrcem krajinné zahrady s přírodní scenérií je malíř a zahradník Viliam Kent, který založil v letech 1725 – 1730 proslulé parky v Claremontu, Essexu, Sussexu (Scheffield Park), Bodnantu, Blenhaim Palace a jinde. Lesní zákoutí a trávníky se zde střídají s jezírky, rybníky a potoky.
V Anglii se také začaly pěstovat lekníny. V roce 1786 byl importován z Ameriky leknín voňavý (Nympahea odkryta) a vyvolal nadšení pro vodní zahrady dnešní podoby a vkusu. V roce 1824 bylo známo v Anglii nejméně 26 druhů leknínů.
Také u nás vznikaly podle různých vzorů nádherné rozsáhlé šlechtitelské parky u zámků. Kromě jiných prvků byly zde dokonale esteticky využity i voda a vodní plocha – jezírka, rybníky, kašny a fontány (Lednice, Kroměříž, rybníky na Hluboké, Konopiště, Průhonice a mnohé jiné).