Vnější stavba těla vodních a vlhkomilných rostlin

Vnější stavba těla rostliny je závislá na prostředí a vlivu vnějších podmínek. Trvalý vliv specifických podmínek prostředí vede k určité ekologické specializaci, přičemž změny závisejí na tom, jak rostlina překonává podmínky prostředí.
Nejdůležitějším faktorem, který utváří vnější stavbu těla vodních a bahenních rostlin, je výška vodního sloupce. Na výšku vody většina vodních rostlin reaguje velmi pružně a citlivě změnou tvaru, a tak stejný druh často vytváří více přechodných forem. Po vypuštění rybníků a vyschnutí tůní rostou ještě na vysychajících plochách lekníny, stulíky a rdesy. Často tvoří mezi rozpukanými políčky bahna a v trhlinách zakrslé, tzv. hladové formy.
V tropech, kde se pravidelně střídá doba dešťů a doba sucha, nastává v důsledku periodického vysychání vody obnažování celých obrovských ploch jezer. Tyto změny hydrologických poměrů bývají někdy vyznačeny i na mapách. Rostliny zde přetrvávají ve vyschlém bahně a v korytech řek jen v oddencích a hlízách (africké a australské) druhy kalatek (Aponogeton) a lekníny (Nymphaea).
Také naše rostliny reagují na změny a výkyvy výšky vodního sloupce širokou přizpůsobivostí, např. změnou tvaru listů. Naše šípatka vodní (Sagittaria sagittifoloa) vytváří během růstu tři různé typy listů a přechodné formy mezi nimi (různolistost – heterofylie)- první listy jsou dlouhé, úzké, pentlicovité, ponořené pod vodou, další mají čepele vzplývavé na hladině a nakonec se vytvářejí úplně vynořené typické střelovité listy (obr. 1). Podobně se chovají i šípatky pěstované v zahradních rybníčcích (Sigittaria graminea, S. ladifolia)  některé šípatkovce v akváriích ( Echinodorus berteroi, E. cordifolius).
Jiným faktorem, který působí na utváření stavby těla vodních rostlin, je proudění vody. Některé rostliny, např. lekníny, je nesnášejí vůbec a uchylují se do klidných zátočin. Také lodyhy a listy šípatek, hlavně šípatky vodní (Sagittaria sagittifolia), citlivě reagují na proud (reotropismus). Zesilují oporná pletiva a hroty listů i ostrou hranu lodyhy staví proti směru toku. Stolístek (Myriophyllum spicatum) a lakušník (Batrachium aguatile) vytvářejí v proudu listy a lodyhy spíše protáhlého tvaru. Mění se také tvar listových úkrojků.
Výšky vodního sloupce a její případné roční periodické změny jsou základním činitelem, který charakterizuje životní prostředí vodních rostlin a na němž závisí nejen stavba jejich těla, ale i způsob jejich života a průběh životních fází. Samozřejmě, že zde spolupůsobí i ostatní ekologické vlivy, jako hydrostatický tlak vody, charakter proudění vody, množství živina plynů rozpouštěných ve vodě, průhlednost vody, rozptyl světla, teplota (přehřívání vody v létě, pokles teploty na podzim a v zimě), doba osvětlení rostlin (dlouhý a krátký den – fotoperiodismus) aj.
Z hlediska výšky vodního sloupce rozlišujeme u všech vodních nádrží (přírodních i umělých) tyto hlavní ekofáze: 1. hydrofázi, 2. pobřežní fázi, 3. bahenní fázi a 4. terestrální fázi.
1. Hydrofáze je prostředí se značnou výškou vodního sloupce. Vodní rostliny se v hydrofázi přizpůsobují vodnímu sloupci a rostou jako ponořené nebo na hladině vzplývavé anebo na hladině plovoucí.
2. Pobřežní (litorální) fáze je prostředí mělké vody, mělčin a pobřeží. Při delším a dlouhodobém trvání nízkého stavu vody umožňuje rostlinám vázaným na život ve vodě přizpůsobit se životu na suchu. Při přechodném trvání (periodickém zaplavování) umožňuje úplné přizpůsobení druhů s krátkou dobou vegetace a druhů obojživelných (ambifických).
V této fázi převládá snížený hydrostatický tlak, velké výkyvy teplot, rozdíly teplot ve dne a v noci a intenzita přehřívání ve dne.
Přizpůsobení rostlin je velké a mnohotvárné. V pobřežní fázi roste také mnohem větší počet druhů než v hydrofázi.
3. Bahenní (lomozní) fáze je prostředí, z něhož už postupně mizí vrstva mělké vody, ale půda je ještě značně prosycena vodou. Bahenní fáze umožňuje úplné přizpůsobení malému počtu druhů. Bažiny jsou trvale nebo periodicky zaplavovaná místa s různou reakcí substrátu. Kromě živinami bohatých bazických substrátů přicházejí v úvahu také na živiny chudé kyselé substráty a přechodné typy středně živných substrátů a neutrálně reagujících vod. Kromě toho někde mohou být bažiny syceny vodou s vysokým obsahem solí (halinní a brakické vody).
Jako hlavní a ekologický činitel bahenní fáze převládá vysoký obsah vody v půdě, vysoká vlhkost přízemní vzdušné vrstvy a silné prohřívání během letní vegetace, ale také rychlé vymrzání v zimě. Bahenní fáze se vyskytuje vlastně u všech přirozených i umělých nádrží, ale i na vyschlých korytech řek. Tato fáze nabývá větších rozměrů v periodicky zaplavovaných vodách, na dnech vypuštěných rybníků a přehrad, v tropech a subtropech na rýžových polích a u velkých jezer v době sucha a v poloslaných zálivech mořského pobřeží.
4. Terestrální fáze je již zcela vynořené (pozemní) prostředí, v němž voda jako hlavní životní činitel ustupuje značně ve významu a stává se jen ukazatelem vodního režimu v půdě.
Povrch půdy značně prosychá, zpevňuje se, mění se často na vlhká rozpukavá políčka, kde v prohlubinách se udržují ještě zbytky vody; pravé vodní rostliny (hydrofyta) přežívají zde jen v zakrnělých formách. Zde se přizpůsobuje mnoho druhů vlhkomilných rostlin, u přírodních nádrží převládají typy skládající formace rákosin. Některé luční druhy jsou též vázány na střídavé zaplavování.
Na obecném schématu různých hloubek vody a vegetačního profilu, které ukazuje životní prostor vodních a vlhkomilných rostlin (obr. 3), jsou na břehu rostliny bahenního typu, nízké rákosiny a jiné vlhkomilné druhy.
V další zóně s kolísavou hloubkou vody (20 cm) jsou typické rostliny mělkovodních bažin, ďáblík – Calla, blatouch – Caltha, žábník – Alisma, šípatky (Sagittaria), kosatce (Iris), šmel (Butomus), prustka (Hippuris) aj.
Dos tejných hloubek (20 cm) zasahuje i pás vysokých rákosin ponořených ve vodě; jsou to např. rákos (Phragmites), skřípinec (Schoenoplectus), orobinec (Tupna), zblochan (Glyceria).
V zákrytu a závětří tohoto pásu rostou plovoucí rostliny, jako řezan (Stratiotes), a při břehu v mělké vodě (30 – 50 cm) také pravé ponořené vodní rostliny – růžkatec (Ceratophyllum), řečanky (Najas), bublinatky (Utricularia).
V hloubkách 50 (70) – 100 cm je pásmo rostlin s květy a listy vzplývajícími na hladině; jsou to např. lekníny (Nymphaea), rdesy (Potamogeton), stulík (Bulhar). Do větší hloubky zasahují typy rostlin s dlouhými lodyhami, kořenujícími v bahně a kvetoucí na hladině, jako stolíky (Myriophyllum), vodní mor kanadský (Elodea), lakušník (Batrachium).
V ještě větší hloubce v jezerních typech nádrží se někdy vytvářejí tzv. vodní louky nekvetoucích rostlin s pentlicovitými listy (zakruticha, šídlatka). Na dně nádrže se pak postupně usazuje bahno (gytja, sapropel).
Tyto biotopy (životní prostředí) odpovídají také tvarovým typům vodních rostlin.